Zavedení společné evropské měny ušetří českým občanům a českým firmám desítky miliard korun ročně (nejkonzervativnější odhady začínají na 1% HDP) – zejména v těchto pěti oblastech: 

Pokud přechod na euro v Česku proběhne stejně jako v předchozích zemích, jednorázové zvýšení inflace bude téměř nepostřehnutelné – v zemích jako Slovensko a Lotyšsko to bylo do 0,3%. Pokud bychom tedy bez zavedení eura měli v daném roce inflaci 2% (což je cíl ČNB), s eurem by byla maximálně 2,3%. 

S nárůstem spotřebitelských cen lze navíc úspěšně bojovat, třeba povinným uváděním cen v eurech a korunách během prvního roku. To byla úspěšná strategie Slovenska, které se inflaci prakticky vyhnulo.  

Spousta zboží, především elektronika, oblečení a nábytek, naopak zlevní. Spotřebitelé totiž snadno zjistí, když se jim někdo snaží prodat předražené zboží, které jinde v Evropě stojí méně. Obchodníci tak nemohou využívat jejich neznalosti a účtovat si vyšší ceny, jak tomu je dnes v mnoha kategoriích zejména dováženého zboží. 

Na kurzu a „síle“ koruny pro přijetí eura ve skutečnosti příliš nezáleží – a už vůbec ne pro výši našich platů. Že bychom měli s přijetím eura počkat, až bude koruna silnější, je oblíbený mýtus těch, kteří ve skutečnosti nechtějí euro přijmout vůbec.

Výše našich platů je totiž přímo odvozená od konkurenceschopnosti naší ekonomiky, nezávisle na aktuálním kurzu koruny. Ve zdravém růstu mezd nám tak silnější kurz koruny nijak pomoct nemůže: pokud bude naše ekonomika konkurenceschopná a bude vytvářet více přidané hodnoty, porostou nám mzdy stejným tempem s korunou i s eurem. Mimochodem, od r. 2010 vzrostla průměrná mzda v ČR o 300 eur, přičemž vliv kurzu koruny k tomu přispěl pouhými 3 eury, tedy pouhým jedním procentem!

Nemohli bychom si pomoct, kdybychom korunu uměle posílili? Pak bychom přece stejný plat v korunách převedli na více eur! Nemohli – protože by to znamenalo, že je cena naší pracovní síly vyšší, než by odpovídalo její hodnotě. V důsledku by se snížila naše konkurenceschopnost, došlo by k recesi a zvýšila by se nezaměstnanost.

Kurz koruny při přechodu na euro tedy nebude mít vliv na výši našich platů. Abychom byli přesní a féroví, bude mít ale vliv na hodnotu úspor a dluhů. Silnější kurz koruny v době přechodu koruny na euro by prospěl těm, kdo mají úspory v korunách (při silnějším kurzu se stejně korun na účtu v bance převede na více eur; stejným mechanismem by silnější kurz pomohl těm, kdo mají dluhy v eurech). Zároveň by ale uškodil těm, kdo mají v korunách dluhy (při silnějším kurzu se stejně velký dluh v korunách převede na více eur; stejným mechanismem by silnější kurz uškodil těm, kdo mají v eurech úspory). Silnější kurz koruny při přijetí eura by tak rozhodně nepomohl více než třetině rodin, které si nemohou dovolit nenadálý výdaj 10 tisíc korun a často tak sáhnou po krátkodobém úvěru.    

Nejprve je třeba říct, že Řecko je ze záchranného programu venku a své dluhy dnes spolehlivě splácí přebytkovým hospodařením (3,2 miliard eur v roce 2018) – i s úroky. Státy, které Řecku pomohlo, tak nejenže nic neprodělaly, ale nyní dokonce inkasují zisk. Přijetím eura bychom navíc pravděpodobně nepřevzali odpovědnost za staré řecké půjčky (vše záleží na vyjednávání české vlády). Za existující řecké dluhy tedy platit nebudeme!

Je to komplikovanější. V eurozóně existuje tzv. Evropský stabilizační mechanismus (ESM) proti krizovým šokům, který nahrazuje možnost rychlého snížení hodnoty vlastní měny. ESM zvyšuje stabilitu eurozóny, která svým členům může (pokud se na tom dohodne) půjčit až 500 miliard eur na překlenutí těžké situace za rozumný úrok. 

To by se mohlo týkat i nás - takovým momentem mohla být bankovní krize v roce 1997 nebo případná budoucí krize, kterou by způsobil výpadek v automobilovém průmyslu. 

Zároveň to ale znamená, že prostřednictvím ESM můžeme být požádáni o poskytnutí pomocné ruky jinému státu eurozóny, v minulosti se jednalo například o Řecko a Kypr, pomoc byla zvažována pro Slovinsko. Jakoukoli pomoc by však musel schválit náš ministr (nebo ministryně) financí. Půjčky ESM jsou navíc nejen vratné, ale plyne z nich úrok. ESM tedy není darech či vykupováním špatně hospodařících států z dluhů. ESM je pomocí v nouzi, která se splácí i s úroky.

Přijetím eura se naopak posílí náš vliv na směřování EU i eurozóny. Vývoj v Evropě je přitom pro naši společnost zdaleka nejdůležitějším bezpečnostním a ekonomickým faktorem.

O budoucnosti EU se dnes rozhoduje především v eurozóně. Po odchodu Velké Británie bude eurozóna představovat 86% HDP a 75% obyvatel EU. Představitelé největších zemí eurozóny dlouhodobě mluví o tom, že další reforma EU by se měla odehrát v eurozóně. Budoucí reformy EU se budou odehrávat na půdorysu eurozóny a budou o nich rozhodovat státy platící eurem. Pokud chceme být v Evropě slyšet, je třeba zapojit se do jádra evropské integrace a přijmout euro.

Naše dějiny jasně ukazují, že nejsme dost velká země na to, abychom mohli existovat naprosto samostatně – a o to méně je to možné v dnešním zmenšujícím se globalizovaném světě. Poprvé v dějinách máme příležitost si vybrat svobodné společenství států, ve kterém žádná země či národ nehraje dominantní roli. Můžeme tak naplnit odkaz Jiřího z Poděbrad i T. G. Masaryka, kteří usilovali o spolupráci všech evropských národů. Evropská unie pro nás ve středu Evropy nemá alternativu. Je to však ta nejlepší možná volba - nikde jinde na světě nežijí lidé ve větším blahobytu, bezpečí, s lepším vzděláním a zdravotní péčí a ve větší osobní svobodě než v Evropské unii. 

Společná měna znamená, že ČNB nebude moci ovlivňovat českou ekonomiku měnovou politikou – například tak, jak tomu bylo mezi lety 2013 a 2017, kdy svou intervencí snížila hodnotu koruny, a tím i hodnotu českých platů proti zahraničí. Česká ekonomika se tak stala lacinější a alespoň krátkodobě úspěšnější v exportu české výroby do zahraničí. Zároveň však došlo ke snížení kupní síly českých zaměstnanců a hodnoty jejich úspor – za stejný plat si toho skokově mohli koupit méně. Trvalo pak několik let, než se platy vrátily na původní úroveň. S výjimkou těch naprosto nejhlubších krizí proto není jasné, zda se podobné manipulace s měnovým kurzem skutečně vyplatí. 

Devalvace jako takové se přijetím eura zcela nevzdáváme  stále máme možnost pomalejší, tzv. vnitřní devalvace, pokud by snad někdy byly české platy přehnaně vysoké.

Rozdíly mezi státy Evropy jsou srovnatelné s rozdíly mezi regiony Spojených států, ale dokonce i s rozdíly mezi kraji České republiky. Nejbohatší český kraj Praha je 2,6x bohatší než nejméně bohatý Moravskoslezský kraj. Nejbohatší stát eurozóny Irsko (s výjimkou mikrostátu Lucembursko) má 2,7x vyšší HDP než nejchudší Lotyšsko. Nejbohatší stát Spojených států Massachusetts (s výjimkou District of Columbia) je 2,1x bohatší než nejchudší Mississippi. Pokud by tedy rozdíly mezi státy eurozóny měly být argumentem proti společné měně, pak by společnou měnu neměly mít ani Spojené státy a dokonce ani Česko!

Vedle prostého rozdílu v bohatství je důležitější, zda Evropané pracují a podnikají napříč hranicemi a mají pro společnou měnu využití. To pro Česko platí: export do zemí eurozóny tvoří dvě třetiny našeho exportu, narůstající počet Čechů hledá práci napříč Evropou a naopak Evropanů v Česku. S Evropou sdílíme společný trh bez hranic se stejnými pravidly. Žádná měnová unie tedy není zcela „optimální“, ale eurozóna je nejlepší možnou měnovou unií pro Česko.

Eurozóna rozhodně není potápějící se loď. Eurozóna je pravidelně pohřbívána už od svého vzniku před 25 lety – a přesto celou tu dobu zdárně funguje a nejeví známky kolapsu. Naopak se rozrostla z původních 11 států na 19 a další 2 země se chystají přidat v nejkratší možné době.

Je pravda, že eurozóna stále není zcela hotová a bude se dále rozvíjet. Jak geograficky, tak institucionálně. Zároveň ale překonala své porodní bolesti a například zavedení Fiskálního paktu či Evropského stabilizačního mechanismu jednoznačně dokazuje, že se poučila z hospodářské krize. 

I proto dnes rekordních 74% obyvatel eurozóny považuje euro za správnou věc a většinovou podporu má v každé zemi eurozóny. Nemá tedy smysl začít pro změnu naslouchat těm, kdo mají s eurem osobní zkušenost?

Na zavedení eura rozhodně připravení jsme: všechny ekonomické podmínky plníme dlouhodobě a bez problémů.

Naše ekonomika je navíc mnohem vyspělejší než většina nově přistoupivších zemí eurozóny v době, kdy euro přijímaly.

Je také třeba si také uvědomit, že přijetí eura bude nějakou dobu trvat. I kdybychom se dnes rozhodli, že euro chceme, bude to trvat přinejmenším tři, ale spíš čtyři až pět let. Nejdříve tak budeme platit eurem v r. 2022, ale pravděpodobně ještě později.

Otázka přitom nestojí, jestli euro přijmout nebo ne, ale právě kdy. K jeho přijetí jsme se totiž zavázali při vstupu do EU v roce 2004 a naše rozhodnutí bylo potvrzeno referendem. Jsme přesvědčení, že po patnácti letech demokratického a ekonomického rozvoje se můžeme směle přidat k nejvyspělejším zemím Evropy. 

Stát stranou a čekat, jak bude eurozóna vypadat a až pak se rozhodnout, jestli vstoupit, má svoji logiku a opodstatnění. Je však lepší pasivně přihlížet, nebo se na utváření eurozóny aktivně podílet a prosazovat tak náš národní zájem? To nejde jinak než jako plnohodnotní členové eurozóny. Pokud chceme, aby se eurozóna i Evropská unie utvářela tak, jak je to pro nás bylo výhodné, musíme se o to přičinit. Jinak jen stojíme stranou a spoléháme na náhodu.

Přechod na euro má jednorázové technické náklady. Papírové bankovky bude třeba stáhnout z oběhu, vytisknout nové bankovky a vyrazit nové mince. Dílčí změny budou muset proběhnout také ve firemních IT systémech a v regulaci, např. bank. Náklady na zavedení eura se ovšem například na Slovensku či v Lotyšsku pohybovaly v řádech desetin procenta HDP. Ekonomické přínosy eura tedy náklady na zavedení vyváží už během několika měsíců. 

Nedopadneme: za řecké problémy nemohlo euro ale dlouhodobá rozpočtová nezodpovědnost řeckých vlád. 

Řecko dlouho, ještě na konci 90. let neplnilo konvergenční kritéria, proto vstoupilo do eurozóny až v roce 2001. Už v té době se ale potýkalo s velkým zadlužením, které přesahovalo 100% HDP. Řecko tak financovalo řadu předražených projektů, například investice spojené s letní Olympiádou v Athénách. 

Před vstupem do eurozóny se tak řecká vláda rozhodla lhát o svém rozpočtovém schodku. Vše se provalilo až v roce 2009 – mimo jiné vlivem hospodářské krize. Nový řecký ministr financí George Papaconstantinu byl nucen přiznat, že ohlášený deficit na rok 2009 ve výši 4% HDP bude podstatně vyšší – nakonec dosáhl 14,5% HDP.

Z řeckých problémů se eurozóna poučila: zavedly se prvky samostatného monitorování a kontroly veřejných financí členských států, zejména tzn. Paktu stability a růstu. Dnes tak již není možné, aby kterýkoliv členský stát manipuloval se svými čísly tak, jak to udělalo Řecko. Evropská unie má navíc dostatečně silné nástroje, aby neudržitelnému utrácení zamezila.

Česko je naopak na vstup do eurozóny připraveno, všechna konvergenční kritéria splňuje dlouhodobě bez toho, aby muselo falšovat čísla. Ve srovnání s dalšími novými zeměmi eurozóny by Česko do eurozóny vstoupilo ve vůbec nejlepší ekonomické kondici.

Česká republika se v souvislosti se vstupem do EU zavázala přijmout společnou měnu. Stejně jako další nové státy EU jsme dostali přechodnou výjimku z jeho zavedení. Přechodnost této výjimky ale nezbavuje stát povinnosti euro přijmout. Otázka tedy nestojí, jestli máme euro vůbec přijmout, ale kdy ho máme přijmout. 

Ještě před vstupem do EU jsme si mohli vyjednat trvalou výjimku jako Velká Británie nebo právě Dánsko. Nic takového jsme ale neudělali. 

S Dány to zároveň není tak jednoduché: euro sice nezavedli, ale pevně na něj navázali kurz svojí dánské koruny. Fakticky je to jako by euro měli. Jen nevyměnili své dánské bankovky a mince.

Euro přináší nemalé výhody všem státům eurozóny: šetří náklady a zjednodušuje život evropským firmám i občanům a přináší stabilitu evropským ekonomikám. 

To ale není všechno: euro je klíčovou podmínkou správného fungování jednotného vnitřního trhu v EU a v eurozóně, protože zabraňuje kompetitivním devalvacím mezi jednotlivými státy. Jen těžko lze mluvit o jednotném vnitřním trhu bez cel a zbytečné přeshraniční byrokracie, když si každý z jeho členů může kdykoliv oslabit vlastní měnu (či podstatně snížit úrokové míry) a tím výrazně podpořit svůj export a hospodářský růst. Děje se tak na úkor exportu ostatních států a na úkor vlastních občanů, kteří jednorázově zchudnou. 

Devalvovat mohla dříve každá země, která měla samostatnou měnovou politiku. Často se i v Evropě stávalo, že nezůstalo u devalvace pouze jednoho státu. Ostatním hrozil krátkodobý pokles růstu HDP a tak se k devalvaci odhodlaly také. Vznikaly tak tzv. měnové války, jejichž výsledkem je vždy jen vysoká inflace, vysoký počet naštvaných zahraničních partnerů a omezení zahraničního obchodu. Tedy tři významné problémy pro jednotný vnitřní trh.

Proto se státy EU rozhodly, že se měnové války v rámci vnitřního trhu už nebudou opakovat a zavedly společnou měnu euro. Ta zafixovala měnové kurzy a znemožnila kompetitivní devalvace.

Možnost devalvovat však všem státům eurozóny zůstala. Jen ji nemohou provést „jedním kliknutím“ na měnový kurz, ale reformami a snížením platů – tedy tzv. vnitřní devalvací. Vnitřní devalvace je ale mnohem náročnější na provedení (vyjednávání s odbory, tlak na nižší mzdy) a státy se k ní uchýlí jen v situaci, kdy jsou v rámci měnové unie zasaženy asymetrickým šokem.   

Dnes si nedovedeme představit, jak by v roce 2008 vypadalo řešení hospodářské krize, kdyby se nezavedlo euro. Poslední podobná krize z 30. let 20. století ukazuje, že během významných recesí a krizí devalvuje každý, kdo může. 

Dlouhodobou prosperitu přináší reformy a vyšší konkurenceschopnost, ne měnové devalvace. Deset let stará hospodářská krize ukázala, že euro splnilo jeden ze svých hlavních cílů na výbornou – zamezilo měnovým válkám mezi státy eurozóny.

Zakladatelé Československa snili o sjednocené Evropě svobody a míru. T. G. Masaryk doslova řekl, že „Evropa má být sjednocena, ale to neznamená, že má být jednotvárná.“ A podporoval vznik evropské federace. Evropská unie včetně společné měny euro je vyvrcholením úsilí o vytvoření Evropy, ve které má každý národ svůj demokratický hlas a každý Evropan svobodu žít bez válek a diskriminace.

Koruna sehrála v dějinách Československa a České republiky svou nezastupitelnou úlohu. Jsme vděční Aloisi Rašínovi a jeho následovníkům, že udělali z koruny respektovanou a silnou evropskou měnu. Abychom ale využili potenciálu nejen jednotného evropského trhu na maximum, bude pro nás výhodnější, když přijmeme euro. 

Euro nikdo neopouští. Naopak se z původních 11 států rozrostlo na 19 a další 2 země se jej chystají přijmout v nejkratší možné době. Euro překonalo své porodní bolesti, zpřísnilo pravidla pro udržování disciplíny členských států a je zdravější a silnější než kdy dříve. I proto dnes rekordních 74% obyvatel eurozóny považuje euro za správnou věc a většinovou podporu má v každé zemi eurozóny. Nemá tedy smysl začít pro změnu naslouchat těm, kdo mají s eurem osobní zkušenost?